Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pravidla Basketbalu

Dr. Naismith zkrátka vymyslel pojetí hry a pomůcky. Ostatní podrobnosti nechal na přirozeném vývoji. Je fascinující připomenout si po více než století Naismithovy základy basketbalu: dva koše na broskve se upevní k balkonu na koncích tělocvičny ve výšce 10 stop (305 cm) nad hrací plochou. Hráči soupeřících družstev se snaží prohodit kulatý fotbalový míč košem soupeře. Jedná se o přihrávací hru bez běhání či pohybu s míčem, která podporuje týmovou práci. Vzájemnému doteku protihráčů zamezují fauly a tresty, které je od přestupků odrazují, rozhodčí hlásí porušení pravidel a fauly, dva patnáctiminutové poločasy s pětiminutovou přestávkou.

Není to nějak povědomé? Pravidla byla doladěna, hráči jsou silnější a zdatnější a hra se zvedá od podlahy vzhůru, ale základní principy zůstávají stejné. Jsou zachovány do té míry, že kdyby dr. Naismith uviděl basketbalový styl 90. let 20. století, určitě by v něm rozeznal sport 90. let minulého století, který vymyslel. Přesto by se podivil.

Zatímco se univerzitní a profesionální hra vyvíjejí poněkud odlišně, základní ohnisko jedné hry se nikdy příliš nevzdálilo od hry druhé. Dnešní univerzitní a profesionální utkání se liší pouze v navyklých pravidlech hry, ne v základních principech, vybavení či pojetí. Základy jsou jednoduché:

Koš, stále ve výšce 3,05 m, již není pravým košem. Skládá se z železné obroučky připevněné k čtyřhranné desce a sítky visící dolů, která pomáhá určit, kdy míč propadl. Koš z hřiště znamená dva body, trestný hod (ze 4,575 m střílí hráč, který byl faulován) znamená jeden bod a za koš ze vzdáleného pole (7,235 m v NBA, 6,02 m na univerzitách a ve světě) se počítají tři body. Vyhrává tým, který dosáhne nejvíce bodů ve stanovené době.

V NBA se hraje ve čtyřech dvanáctiminutových čtvrtinách s patnáctiminutovou přestávkou v polovině. Ve světě a na univerzitách se hraje ve dvacetiminutových poločasech. Každé nerozhodné utkání se podle pravidel rozhodne v jednom či více pětiminutových prodlouženích.

Hřiště je podle pravidel 28 m dlouhé a 15 m široké. Po řadě experimentů v počátečních letech s velikostí hřiště a počtem hráčů bylo stanoveno, že pět hráčů na tým bohatě stačí a tvoří optimální strategický potenciál. Dnešní pravidla povolují volné střídání a profesionální soupisky povolují až 12 hráčů.

Následující část popisuje a analyzuje rozestavení, systémy a strategii basketbalu.

Rozestavení

Většina týmů dává do základní sestavy dva rozehrávače, dvě křídla a pivota. Je možné hrát i s jedním rozehrávačem a dvěma pivoty, což praktikuje pár mužstev NBA, ale naprostá většina evropských týmů. Protože pivot bývá zpravidla nejvyšší hráč z družstva, je postaven do středu mezi útok a obranu a většinu svých bodů střílí poblíž koše. Může často bodovat, ale jeho nejdůležitějším úkolem je vybírat doskoky, bránit koš a zastrašovat narušitele tím, jak dovedně umí odblokovat střely. Nejlepšími pivoty NBA jsou strach nahánějící Wilt Chamberlain, Bill Russell a Kareem Abdul-Jabbar z dřívějška, David Robinson, Shaquille O'Neal, Hakeem Olajuwon a Alonzo Mourning v dnešní NBA.

Rozehrávači zajišťují předávání míče a strukturu útoku. Rozehrávačem je přednostně hráč, který bezchybně ovládá míč a rozjíždí útok. V roli druhého pivota je útočnější, zejména na dálku. John Stockton je nejlepším rozehrávačem NBA, Michael Jordan a Clyde Drexler jsou klasičtí druzí rozehrávači.

Křídla plní celou řadu povinností na přední straně hřiště. Velké křídlo, velký a fyzicky zdatný hráč, tráví většinu hry poblíž koše, bojuje o doskoky a brání klíčové dlouhány. Malé křídlo je střelec nebo hráč, který doskakuje a zpravidla se pokouší o tříbodové koše. Nemusí být nutně malý, ale bývá mrštný, skvělý atlet. Dřívější velikáni NBA EIgin Baylor a Adrian Dantley bývali právě malými křídly. Karl Malone z Utahu je dnes jedním z nejlepších velkých křídel.

Střelba

Ze všech herních systémů se metody vhození míče do koše rozvíjejí nejdramatičtěji. Po celá léta se basketbal hrál s patami pevně přilepenými k zemi a ti, kteří ukázali pohyb vzhůru, byli trestáni za to, že se předvádějí. Střelba oběma rukama byla dálkovou zbraní.

To vše se změnilo v polovině 30. let, když Hank Luisetti, hvězda stanfordské univerzity, zavedl jednoruční střelbu, kterou prováděl se šokující rychlostí a přesností. Ostatní hráči ho rychle kopírovali a Luisettiho inovace se dále rozvinula do střelby v běhu jednou rukou, do střelby ze skoku (hází se s rukama nataženýma nad hlavou na vrcholu výskoku, trhnutím zápěstí jedné ruky), a různé varianty střel z výskoků z nezvyklých úhlů, seřizované až ve vzduchu s ohledem na dobu zavěšenÍ.

Protože hráči jsou stále vyšší a zdatnější, střelec musí zkrátka vyskočit dostatečně vysoko, aby dopravil míč do obroučky, a právě takové smeče se líbí trenérům a vyvolávají obdiv fanoušků. Dnešní hráči jsou mistry ve vynalézání nových způsobů, jak dostat míč do koše. Do výšek vyskakující hvězdy jako Anfernee Hardaway, Grant Hill a Michael Jordan neustále modernizují svůj arzenál dosud nevídaných manévrů, které se vymykají veškeré fantazii.

Driblováni

Je to snad nejméně hodnocený nástroj basketbalisty. Vývoj driblování byl patrně bolestnější, než tomu bylo u ostatních pravidel. Původně hráči nesměli s míčem driblovat - šlo přece o striktně přihrávací hru. Původní míč měl hrubý kožený obal s nafouknutou duší, z něhož čněla nafukovací trubička, takže driblování ani neumožňoval. V různých dobách a podle toho, zda jste sledovali univerzitní či profesionální utkání, směli hráči jednou vyskočit, ale šlo o jeden výskok bez střelby, driblování začínalo i končilo oběma rukama nebo se smělo použít četné driblování bez postupu na koš. Toto pravidlo nebylo vypilováno do konce 30. let, kdy byl zaveden moderní tvarovaný míč bez čnějících švů.

Od té doby se driblování stalo něčím víc než pouhým nástrojem - je zbraní, která může rozložit rozehrávače. Nikdo nepředvedl tuto zbraň lépe než někdejší rozehrávač Boston Celtics Bob Cousy, který dovedl s míčem driblovat tak bravurně, že ho i při běhu držel za zády a střílel či přihrával, aniž by se zastavil. Dnešní hráči NBA, z nichž většina vyrůstala s basketbalovým míčem v ruce, profituje právě ze střelby z driblování nebo z přihrávky. Bezmyšlenkovitě driblují za zády nebo mezi nohama a nebojí se ani ve velké vřavě poslat míč na podlahu.

Dnešní pravidla driblování jsou prostá: jednou rukou, bez přestání a bez nového startu. Zatímco míč poskakuje, je možné vyměnit ruce bez přerušení driblinku, hráč však nesmí driblovat oběma rukama. Pokud hráč přestane driblovat, musí buď přihrát, nebo vystřelit. Nejlepší dribléři v NBA se obvykle nacházejí v postavení rozehrávače.

Doskok

Zatímco bodující hráči získávají srdce fanoušků, hráči rychle doskakující vyhrávají a prohrávají zápasy. Vysvětlení je snadné: doskakující hráči se sami staví blízko koše a bojují o zatoulané míče.

Doskoky na obranném konci hřiště napomáhají rozehrávači, jehož přirozené postavení je mezi spoluhráčem a košem a potřebuje pouze odblokovat míč, aby uhájil koš. Útočné doskoky jsou obtížnější z opačného důvodu. Poněvadž rozehrávač má lepší postavení, křídlo si musí vybojovat uličku kolem bloků a přes herní změť. Útočné doskoky často bývají záležitostí intenzity - výrazem větší touhy získat míč než soupeř - a vyplácejí se při získávání ztracených šancí a značného množství snadných bodů.

Týmy, jež často vyhrávají války v doskocích, velmi často vítězí, dokonce i když nestřílejí dobře. Dobrý tým obvykle ovládá desku a vyplatí se mu to.

Přihrávky

Zakladatel basketbalu dr. Naismith usilovalo to, aby týmová práce byla strategickým ohniskem jeho nové hry, a tato jeho vize se naplnila. Šampionáty NBA vyhrávají týmy sestavené z nesobeckých hráčů - srdcem i duší každého útoku je řízná přihrávka.

Pojetí hry není vůbec složité. Hráč s míčem hledá volného spoluhráče a přihrává mu s nadějí, že mužstvo pokročí vpřed. Dobré útoky NBA se rozvíjejí kolem rychlých přihrávek hráčů, kteří jsou v neustálém pohybu a kladou překážky soupeři, aby se ho zbavili.

Existují čtyři základní přihrávky. Přihrávka z výskoku omezuje dosah rozehrávačů, kteří se nestačí tak rychle natáhnout a odrazit míč. Jsou nejefektivnější v plném proudu hry. Přihrávka hrudníkem se posílá v přímé linii hráči ve volném prostoru. Baseballová dlouhá přihrávka se hází v přímé linii zpravidla někomu na rychlý brejk. Lobovaná přihrávka je vržena vysokým obloukem, obvykle přes rozehrávače k pivotovi, který stojí zády ke koši.

Existují varianty. Lobovaná přihrávka může jít vysoko přes dva nebo tři rozehrávače. Nebo se hází uličkou k hráči, který si načasuje skok tak, aby stihl míč nad obroučkou srazit do koše, dříve než sám doskočí. Současní hráči rádi uplatňují kreativní přihrávky za zády a přihrávky naslepo, aby zmátli rozehrávače, především pro rychlý brejk. Moderní fantazijní přihrávky dovedou Isiah Thomas, John Stockton a Magic Johnson.

Trestný hod

Trestný hod je trest uvalený rozhodčím na hráče, kteří užívají nadměrně dotek, ať již nahodile, či záměrně, aby získali výhodu nad soupeřem. Trestný hod lze provést různými způsoby. Když se hráč nedovoleně dotkne soupeře, je to hodnoceno dvěma trestnými hody, pokud střela neprojde košem. Jestliže hráčova střela košem projde, tým získává 2 body a navíc faulovaný hráč má jeden trestný hod. Hráči faulovaní při střelbě z tříbodové čáry získávají tři trestné hody. Fauly na nestřílejícího hráče končí vhazováním ze zámezí nebo trestným hodem, což závisí na počtu faulů, kterých se tým dopustil.

Z trestných hodů se vyvinul významný prvek hry. Týmy dosahující vysokého procenta úspěšnosti při střelbě trestných hodů mohou dosáhnout mnoha snadných bodů, a tím zvýšit své šance na vítězství. Týmy, kterým se hodně trestných hodů nepodaří, mohou prohrát i utkání, které by patrně jinak vyhrály. Nejúspěšnějším střelcům trestných hodů (dříve Rick Bany a Larry Bird, i současné hvězdy jako Reggie Miller a Mark Price) se daří proměnit kolem 90 procent (9 z každých 10) trestných hodů. Střelci slabší v trestných hodech (např. Wilt Chamberlain a Shaquille O'Neal se pohybují v rozmezí kolem 50 procent (5 z každých 10).

Týmy si budují herní plány kolem házení trestných hodů, jež jsou nedílnou součástí basketbalové koncovky. Týmy zaostávající o dva až tři body se mohou v poslední minutě dopouštět faulů v naději, že soupeř zkazí důležité trestné hody a dá jim tak šanci vyrovnat dvoubodovým či tříbodovým košem. Je známo, že týmy neúspěšné v trestných hodech kvůli tomu ztrácejí v posledních minutách utkání vedení.

Obrana

Jednoduše řečeno znamená obrana chránění vašeho koše před soupeřem, který chce zabodovat. Tým, který často zabrání soupeři ve skórování, tím většinou velice zvyšuje svou vlastní šanci na vítězství. Univerzitní týmy a evropské celky hrají dva způsoby obrany: jeden na jednoho, kdy každý hráč brání soupeře tváří v tvář, a zónovou obranu, při níž hráči brání přidělenou část hřiště. Zóny však NBA zakazuje, je to vývoj směrem k více soubojům jednoho na jednoho a hře uvnitř.

Zatímco základní principy dobré obrany jsou zřejmé ­hýbejte nohama, udržujte své tělo mezi vaším protihráčem a košem, nuťte ho, aby zkoušel obtížné střely, odpírejte mu míč, rušte přihrávkové uličky, nefaulujte - existují přece jen složitější finty jednoho na jednoho.

Čtyřicet osm minut se probojovávat přes soupeře, vrhat se po nepřesných míčích, vynakládat spoustu energie v honbě za bleskurychlým soupeřem a probíjet se do správného postavení si žádá své. Neboť ač má být basketbal teoreticky nekontaktním sportem, v praxi jde o poměrně tvrdou, fyzicky náročnou hru.

Vítězí zpravidla družstva, která ubrání útoky a potrestají chyby soupeřovy obrany. Díky následujícím definicím můžeme nahlédnout do pravidel a strategií, na nichž basketbal spočívá